Freudův dopis „vděčné“ matce homosexuálního syna (1935)
(vlastní překlad)
Dostal jsem od Vás dopis, ve kterém zmiňujete, že je Váš syn homosexuál. Nejvíce mne zaujalo, že jste nezmínila přímo výraz homosexuál, když o synovi hovoříte. Mohu se Vás zeptat, proč se tomu vyhýbáte? Homosexualita není bezesporu žádnou výhodou, ale na druhou stranu to také není nic, za co by se člověk měl stydět, žádná potupa, nemůže to být klasifikováno jako nemoc; považujeme to za variaci sexuální funkce, která je důsledkem sexuálního vývoje. Mnoho vysoce respektovaných jedinců antického i moderního světa byli homosexuálové (Platon, Michelangelo, Leonardo da Vinci aj.). Je velkou nespravedlností a také krutostí homosexualitu pronásledovat jako zločin. Pokud mi nevěříte, přečtěte si knihu Havelocka Ellise.
Když mne žádáte, abych Vám pomohl, předpokládám, že tím máte na mysli, abych u Vašeho syna odstranil homosexualitu v tom smyslu, aby došlo k rozvoji normální heterosexuality. Na to Vám ve všeobecnosti odpovím, že se to nedá slíbit. V jistém počtu případů dokážeme rozvinout heterosexuální sklony, které jsou přítomny u každého homosexuála; ve většině případů to však není možné. Je to otázka vyspělosti a věku jedince. Výsledky léčby se nedají předpovídat.
Co však může psychoanalýza udělat pro Vašeho syna je jiná věc. Pokud je nešťastný, neurotický, duševně rozpolcený, nesmělý v mezilidských vztazích, může mu analýza přinést harmonii, klidnou mysl, plnou výkonnost, ať už zůstane homosexuálem, nebo se jeho orientace změní. Pokud se rozhodnete, že bych měl Vašeho syna analyzovat – o čemž pochybuji – musí přijet do Vídně. Nemám v úmyslu se odtud odstěhovat. Nezapomeňte mi ale napsat svou odpověď.
P.S. Nebylo pro mne těžké přečíst Váš rukopis. Doufám, že Vy nebudete mít o nic těžší práci s mým rukopisem a mou angličtinou.
Sigmund Freud (Vídeň, 1935)
Homosexualita jako normální sexuální orientace
Homosexualita je sexuální orientace v rámci pásma normy, nejedná se o patologii, nemoc ani deviaci. V tomto článku bych se ráda podívala na problematiku homosexuality a mýtů, které kolem ní panují, a vyvrátila především mýtus o tom, že by psychoanalýza byla ve svém jádru homofobní psychologickou školou, i když to samo o sobě nemusí znamenat, že by někteří psychoanalytici nebyli homofobní. V mnohých případech tomu bylo i je naopak a nejen ve vztahu k analyzandům, nýbrž i frekventantům psychoanalytických výcviků.
Homosexuální lidé jsou normální stejně jako lidé levorucí nebo lidé zrzaví. „Slavná“ 4 % zlidověla natolik, že adjektivum čtyřprocentní se stalo synonymní k adjektivu homosexuální. Tyto 4 % pochází ze zprávy Sexual Behavior in the Human Male amerického sexuologa Alfreda Kinseyho ze 40. let a týkají se tzv. exkluzivní homosexuality mužů trvající od adolescence do doby pohovorů, tedy mužů, kteří jako sexuální objekt preferují výhradně muže v delším časovém horizontu. Tato zpráva ovšem uvádí větší procentní zastoupení různých forem bisexuálního chování. V padesátých letech pak Kinsey publikoval zprávu týkající se sexuálního chování žen. Z pohledu Kinseyho zprávy a poněkud zavádějících 4 % můžeme pouze tvrdit, že je homosexualita menšinovou sexuální orientací, případně že je vzácná v porovnání s heterosexualitou. Podobně u výkonových vlastností osobnosti neříkáme z pohledu statistiky, že např. jedinci s nadprůměrnou inteligencí jsou nenormální či patičtí. Maslow (2014, s. 74) ke statistickému pojetí normality napsal následující: „Nepochybně je stále jasnější, že to, čemu v psychologii říkáme normální, je ve skutečnosti psychopatologie průměru, tak málo dramatická a tak široce rozšířená, že si jí obvykle ani nevšimneme.“
V psychologii a psychopatologii se vedle statistické normy používají další kritéria normality osobnosti. Jedním takovým je psychiatrická diagnóza, tedy kritérium diagnostické. Od 70. let byla homosexualita postupně vyřazena z mezinárodních seznamů psychiatrických diagnóz např. v rámci DSM (diagnostického statistického manuálu duševních nemocí) nebo ICD (mezinárodní klasifikace nemocí) aj. V 10. revizi ICD byla ještě obsažena tzv. egodystonní sexuální orientace, a to jakákoli sexuální orientace, nejen ta homosexuální. Sexuální orientace jako taková není v tomto pojetí považována za nemoc, nemocí je neschopnost se se sexuální orientací vyrovnat. Toto pojetí odpovídá tzv. subjektivnímu kritériu normality. V 11. revizi ICD již ani tato nosologická jednotka obsažena není.
Homosexualita a psychoanalýza
Významným posuzovacím kritériem normality jedince je jeho fungování v rovině dynamických, výkonových vlastností a struktury osobnosti. K tomu se již před dávnou dobou vyjadřovali slovutní myslitelé psychoanalýzy. Freud (1904, s. napsal o homosexualitě následující (v jeho terminologii nazývané jako inverze sexuálního pudu): „Pak shledáváme, že invertovaní nejsou degenerovanými v tomto oprávněném smyslu, což je zřejmé z několika skutečností: 1. Inverzi nalezneme u osob, které jinak nevykazují žádné těžké úchylky od normy. 2. Právě tak u osob, jejichž výkonnost není porušena, ba které se dokonce vyznačují zvláštní výší intelektuálního rozvoje a etické kultury. 3. Nepřihlížíme-li jen k nemocným ze své lékařské zkušenosti a snažíme-li se hledět na věc z širšího hlediska, pak narazíme v dvojím směru na skutečnosti, které vylučují pojetí inverze jako známky degenerace. Je třeba zvláště zdůraznit, že inverze je častým jevem, ba téměř institucí nadanou důležitým posláním, u starých národů na výši jejich kulturního rozkvětu.“ Freud chápal tzv. absolutní inverzi (tedy vyhraněnou nebo také exkluzivní homosexualitu) jako vrozenou.
Co nás může na Freudových spisech dráždit je klasifikace homosexuality jako úchylky v sexuálním objektu, je však nutné si uvědomit dobový kontext začátku 20. století. Uvedený Freudův citát je z roku 1904, kdy takové uvažování o homosexualitě bylo tzv. lege artis, tedy v souladu s tehdejšími medicínskými postupy. Z dnešního pohledu se jedná o terminologický archaismus. Tvrdit, že homosexualita je deviace, protože se o ní tak v medicíně historicky uvažovalo, je podobně zavádějící a mylné, jako kdybychom uvažovali o schizofrenii jako o variantě demence. Schizofrenie byla v minulosti označována jako „dementia preacox“ a předpokládalo se, že její podstatou je kognitivní deficit v adolescenci. Přestože je tento předpoklad v dnešní psychopatologii a psychiatrii překonán, stále se můžeme ve veřejném diskurzu setkat s předsudky typu: „Ale vždyť vystudoval VŠ, jak může mít schizofrenii.“ Veřejnému vnímání psychotiků nepřispívá ani směšování schizofrenie s mnohočetnou poruchou osobnosti, dnes nazývanou jako disociativní porucha identity. Podobně přetrvávají medicínské archaismy ve veřejném mínění o homosexualitě jakožto deviaci a nemoci.
Když zvážíme dobu, ve které Freud působil, musíme uznat, že na svou dobu byl ve smýšlení o homosexualitě moderní. Uvědomme si, že ještě v 50. letech byl britský vědec Alan Mathison Thuring za homosexualitu odsouzen, z homosexuality „léčen“ a následně spáchal sebevraždu. Když uvážíme, že Thuring, zakladatel moderní informatiky a vědy o umělé inteligenci, jenž úspěšně pomáhal svými znalostmi v boji proti nacistům, se stal obětí konverzní terapie sexuální orientace, je zřejmé, že dobový kontext 1. poloviny 20. století nemohl být k homosexuálům o nic přívětivější než léta padesátá. Z Freudovy korespondence z 30. let je jasné, že odmítal provádět konverzní terapii homosexuality. Jistou pikantérií na freudiánské psychoanalýze je sexuální orientace Freudovy dcery Anny. Anna Freud, britská psychoanalytička, a její vztah s Dorothy Bourlingham, rozenou Dorothy Trimble Tiffany, jsou předmětem spekulací. Ať už Anna Freud byla, nebo nebyla homosexuální, z pochopitelných důvodů pro ni bylo výhodnější svou sexualitu na veřejnosti neřešit.
Jiný významný psychoanalytik C. G. Jung (1997, s. 133) se vymezil proti chápání homosexuality jakožto úchylky: „Při uznávané četnosti tohoto jevu je jeho pojetí jako patologické perverze velmi pochybné. Podle psychologického nálezu jde spíše o neúplné odloučení od hermafroditického archetypu, spojené s vyloženým odporem identifikovat se s rolí jednopohlavně zaměřené bytosti. Takovou dispozici nelze za všech okolností posuzovat jako negativní, pokud zachovává původní lidský typ, jenž se u jednopohlavně zaměřené bytosti do jisté míry ztrácí.“ Jung chápal homosexualitu jako fenomén výjimečné povahy, který se vyznačuje jistými rysy identifikace s animou. Na jiném místě poukazuje Jung (IN: Kerényi, Jung, 1993, s. 170) na to, že koncept animy není pro homosexualitu dostatečně vyhovující s tím, že je zapotřebí jej pro tyto případy revidovat, protože mužská duše je v takových případech maskulinní ve své celosti: „Vše, co mi nyní zbývá, je popis Kory pozorovatelné u muže, animy. Ježto mužská celistvost nemůže být výhradně maskulinní osobností, pokud nejde o konstitučního homosexuála, postavu animy nelze zařadit jako typ nadřazené osobnosti.“ Americký jungovský analytik Mitchell Walker (1976) navrhuje nahradit koncepty animus/anima v případě analýzy homosexuálů konceptem mužského a ženského dvojníka (v angličtině male and female Double). Mytologickými obrazy tohoto konceptu jsou například hrdinské páry David a Jonatán, Achilles a Patroklos, Gilgameš a Enkidu aj.
Existují i jiné formy homosexuality než ta konstituční. Co se týče tzv. vývojové homosexuality, rozumí se jí určité zmatení ohledně vlastní sexuality jakožto adaptační či obranný mechanismus, projevující se bisexuálním chováním v průběhu života. Stejně jako homosexualita může vývojem procházet i heterosexualita. V žádném případě však neznamená, že by se sexualita dala naučit.
Homosexualita jako přirozený jev
Aristoteles ve své Metafyzice píše (s. 212): „ Každá věc pochodí od něčeho stejnojmenného a to zrovna tak věci vytvořené přírodou jako ty ostatní. Vše vzniká totiž uměním, nebo přírodou, nebo náhodou nebo samo sebou.“ Budeme-li hledat předobraz homosexuality v přírodě, nalezneme velmi mnoho příkladů napříč zvířecími druhy, počínaje „gay tučňáky“, kteří společně vysedí opuštěná vajíčka, konče vysokým procentem homosexuality u stádovitých zvířat jako ovce. Studie Raye Blancharda (2018) velmi přesvědčivě dokládá, že homosexuální muži mají statisticky významně častěji staršího bratra. Jev je označován jako FBOE (tzv. fraternal birth order effect, česky efekt staršího bratra). Autor jev vysvětluje tak, že při těhotenství, kdy žena očekává potomka mužského pohlaví, se u některých žen vytváří imunita na antigen vázaný na chromosomu Y, což pak ovlivňuje vývoj sexuality u následných plodů mužského pohlaví. (Metaanalýza byla provedena na celkovém rozsahu 7 140 homosexuálních a 12 837 heterosexuálních mužů.) Existují četné další studie diskutující souvislost s působením prenatálních hormonů nebo genetické vlivy (známé jsou hlavně studie porovnávající homozygotní a heterozygotní dvojčata). Z nich je nejzajímavější teorie, dle které gen (zřejmě X chromosomu), který způsobuje mužskou homosexualitu, vede u žen k vyšší plodnosti (Procházka IN: Weiss a kol., 2010, s. 109). Zajímavé jsou také Doernerovy studie (IN: Weiss, 2002, s. 124) dle kterých matky homosexuálů zažily více prenatálního stresu, šetření se týkalo homosexuálních mužů narozených během druhé světové války a v prvních poválečných letech.
Častým argumentem proti homosexualitě je biologická norma, dle které je normální takové chování, které vede k reprodukci. Dle tohoto kritéria by ale byl nenormální jakýkoli nekoitální styk, použití antikoncepce, koitální styk neplodných heterosexuálů (včetně klimakterických žen) apod. To, že homosexuálové nemohou mít děti, je mýtus, který názorně vyvrátil dokument Nerodič Jany Počtové z roku 2017, k početí potomka si homosexuálové vystačí s injekční stříkačkou. Reprodukce není jediným smyslem lidské sexuality. Viktor Frank (1994) napsal k používání antikoncepce následující: „Teprve ona dovoluje a umožňuje člověku postavit sexualitu plně do služeb lásky. Sexualita je pak natolik emancipovaná, že už není automaticky spojena s rozmnožováním.“ V tomto smyslu je významem sexuality vytváření a prohlubování mezilidského vztahu. Samozřejmě existují i jiné funkce sexuality, ty méně romantické plynou z etologických pozorování. Sexuality slouží k navazování vztahů, získání výhod, upevnění moci a tlumení vnitrodruhové agrese. Zde se uplatňuje i homosexualita zvířat, kdy slabší samci zaujímají submisivně-receptivní pozice, aby uklidnili dominantní samce (Weis, 2002, s. 114).
Všechny zmíněné studie naznačují, že homosexualita není žádnou evoluční chybou nebo slepou vývojovou větví, nýbrž „promyšleným“ programem přírody, ať už je jeho cílem cokoli – tlumení agrese, zvýšená péče o potomky příbuzných, péče o opuštěná mláďata aj. Z psychoanalytického pohledu zde máme dvě pudové síly, dvě formy psychické energie – Thanatos (pud smrti a destrukce) a Erós (pud slasti), v Szondiho experimentální analýze pudů je v rámci sexuálního pudového vektoru představuje dvojice pudových faktorů sadismus (zmocnění sexuálního objektu agresí, hrubost, chlad, tvrdohlavost) a homosexualitu (získání sexuálního objektu něhou, jemnost, přátelství, ovlivnitelnost).
Pochody sebevědomí
V českém kulturním prostředí není asi nejšťastnější výraz pochod hrdosti, protože náš národ se bojí být hrdý na cokoli a hrdost je často mylně zaměňována s hybris (pýchou, domýšlivostí a snahou dělat se lepšími než ti druzí). V době, kdy jsou sexuální menšiny předmětem útoků známých osobností a Polsko a Maďarsko se radikalizují v otázkách LGBT, je na místě podpora sebevědomí a připomenutí Freudových slov: Homosexualita není bezesporu žádnou výhodou, ale na druhou stranu to také není nic, za co by se člověk měl stydět. Pod hávem hesla – „každý má právo na svůj názor“ – se ukryjí leckteré vulgarity a urážky jako, že sexuální menšiny jsou bytostně odporné, slepou vývojovou větví, evoluční chybou, devianty, protože se prostě odchylují. Taková tvrzení nejsou názorem, jsou to emocionální torza postojů nebo jen surové emoce oděné do logických klamů, jízlivě komunikující urážlivé konotace. Aristoteles považoval za důkladné pochopení jevu prozkoumání jeho potenciality (causa materialis), skutečnosti (causa formalis), hybných sil (causa efficiens) a cíle směřování (causa finalis). K takovému posouzení směřoval předchozí text, nyní už jen zbývá se na jev homosexuality (resp. celé LGBT) podívat z čistě psychoanalytického pohledu, tedy pohledem causa presenti. Můžeme se tedy ptát: Jaký je význam tohoto jevu tady a teď? Proč jsou sexuální menšiny předmětem útoků? Jaké projekce přitahují? Proč má někdo potřebu zabývat se menšinovou sexuální orientací? Čeho se touto projekcí zbavuje? Jaká témata tak zástupně řeší? Jaká odkládá? K čemu to slouží? Co to zastírá? Čemu to slouží?
Některé psychoanalytické koncepty nejsou pro homosexuální jedince a jejich životní situace odpovídající. Neznamená to, že by tyto koncepty pozbyly relevanci úplně, je ovšem otázkou nakolik jsou pro homosexuální lidi vypovídající. Kupříkladu oidipský komplex, který je v psychoanalýze metaforou pro triangulaci vztahu matka-dítě, symbolicky vyjádřenou Iokasté-Oidipus-Láios, nebude pro nové formy rodiny dvou rodičů stejného pohlaví odpovídající. Z jungových konceptů je to bezesporu kontrasexualita animus/anima, která byla v textu diskutována. Je potřeba používat nové koncepty, jako je např. mužský a ženský dvojník, nebo stávající koncepty vyjadřovat jinými metaforami. Zájemci o analýzu ze strany homosexuálů jsou u mě vítáni a nemusí se bát, že bych jakkoli jejich orientaci patologizovala.
Psycholingvistický koutek: Ve veřejné diskuzi se objevuje argument, že manželství by mělo zůstat – už jen z jazykového pohledu – vyhrazeno pro svazek muže a ženy. Je sice pravda, že slovo manželství (resp. manžel a manželka) vzniklo přesmykem staročeského malžen znamenajícího muž a žena. Argumentovat takto pomocí etymologie slova má však asi tolik logiky, jako kdybychom zpochybňovali, že je limonáda označením pro jakýkoli nápoj z ovocné šťávy či tresti a vody. Tvrdili bychom pak, že neexistuje limonáda jahodová, pomerančová ani zázvorová, protože jediná správná limonáda je ta z citrónu. Jak ale víme z lexikologie, významy slov se posouvají a mění, specializují se nebo se generalizují, oslabují nebo zesilují, přenáší i posouvají. Tak se tedy přihodí, že máme jahodovou limonádu, i když slovo limonáda původně označovalo pouze citronádu, z francouzského limon (citrón). V budoucnu možná budeme mít i jiný typ manželství, třeba právě jahodové, pomerančové nebo zázvorové. A krásnému českému jazyku to určitě nebude vadit.
Literatura:
Frankl, V. E.: Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 1994.
Freud, S. (1914): Tři pojednání k teorii sexuality IN: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1904 – 1905. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2000.
Freud (1935) IN: Grotjahn, M. (1951): Historical notes: A Letter from Freud. The American Journal of Psychiatry. 1951, 107 (10): p. 786-787.
Jung, C. G.: Výbor z díla 2. Archetypy a nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997.
Kerényi, K.; Jung, C. G.: Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993.
Kinsey, A. C.; Pomeroy, W. B.; Martin C. F.: Sexual Behavior in the Human Male. Philadelphia: Saunders, 1948.
Maslow, A. H.: O psychologii bytí. Praha: Portál, 2014.
Procházka, I: Sexuální orientace IN: Weiss, P. a kol.: Sexuologie. Praha: Grada, 2010.
Walker, M.: The Double: An Archetypal Cofiguration, 1976.
Weiss, P.: Sexuální deviace. Praha: Portál, 2002.
srpen 2022, dr. Matysová