Fuga mortis neboli strach ze smrti není novodobým fenoménem, s vlastní smrtelností i s truchlením nad odchodem blízkých se lidé vyrovnávají od nepaměti. Moderní doba je však specifická svým postojem ke smrti, smrtelnosti a truchlení. Socioložka Šiklová (2013, s. 21) hovoří o smrti vyhoštěné či také ochočené: „Umírající byli dříve na konci života obklopeni lidmi, kteří je znali. Smrt nebyla tak odcizená, jako je dnes, kdy lidé umírají především v institucích – především v nemocnicích, někdy i hospicích. Je to jakási ochočená smrt.“ 11 verze Mezinárodní klasifikace nemocí zavádí pod kódem 6B42 v kapitole duševních poruch novou nosologickou jednotku – Prolonged Grief Disorder (česky zhruba porucha vleklého truchlení). Specifický druh truchlení se tak stává patologií. Otázkou zůstává, jak dlouhé truchlení je již abnormální. Špatenková (s. 37) uvádí, že vleklé truchlení je zcela přirozené u truchlících rodičů: „Cokoli se objeví, je normální. Zármutek rodičů je intenzivní a komplikovaný sám o sobě. … Co je za jiných okolností považováno za abnormální (např. vtíravé myšlenky nebo až chorobné zaujetí zemřelou osobou), je normální pro truchlící rodiče.“
Zařazení určitých forem truchlení mezi duševní nemoci bude mít pro mnohé lidi pozitivní dopad v tom smyslu, že jim z veřejného zdravotního pojištění bude moct být uhrazena farmakoterapie a psychoterapie. Nelze se však nezeptat, v čem jsou naše společenské hodnoty patologické, když činíme nemoc z něčeho tak přirozeného jako je smrt a vyrovnávání se s ní. Často se ve své praxi setkávám s ambiciózními požadavky na to, jak zvládat vlastní proces truchlení. Klienti přichází se ztrátou motivace, syndromem vyhoření, workaholismem, ale v pozadí je probíhající proces truchlení: Jsou to již tři měsíce, co máma zemřela, ale to s mým problémem přeci nesouvisí, měla bych už být v pohodě. Kamarádky mi vyčítají, že už se mnou není taková zábava jako dřív. Když uvážíme, že musí uplynout zhruba 10 let tzv. tlecí doby, kdy se nesmí hrob otevřít pro uložení ostatků dalšího zesnulého, je pak požadavek vzpamatovat se ze smrti v průběhu několika měsíců poměrně ctižádostivý.
Soft skills a smrt. Praktické tipy a triky
Trh je dnes přesycen nabídkou kurzů a populárně naučných publikací z oblasti měkkých dovedností (tj. asertivita, motivace, úspěch v práce i soukromí aj.). Žáci na druhém a třetím stupni jsou obeznámeni s pravidly asertivní komunikace a se sexuální výchovou, nepamatuji si však, že by mě na škole někdo učil, jak se vyrovnávat se smrtí či jakoukoli jinou životní ztrátou. Na tomto místě bych ráda shrnula několik typických reakcí na truchlení, které příliš nepomáhají. Zpravidla se jedná o dobré rady do života a plané útěchy, které místo truchlícímu pomáhají těm, kteří je pronáší s cílem vyhnout se choulostivému tématu.
V pátek je podnikový večírek, vím, že ti před týdnem umřela máma, ale přijď se pobavit, nemůžeš pořád jen truchlit, to nikam nevede. To je asi jako někomu, kdo si před týdnem zlomil nohu, nabídnout, aby si v pátek přišel zahrát fotbal nebo zaběhat. Intenzita a projevy truchlení jsou individuální, významnou roli hraje také důležitost zesnulé osoby (tzv. ústřednost vztahu k zemřelému), proto bychom neměli hodnotit ani to, když v pátek na podnikový večírek přijde, nemáme nikomu právo předepisovat jak a jak dlouho truchlit.
Měl bys to s někým probrat a třeba si nechat napsat antidepresiva. Smutek není deprese, dysthymie ani jiná porucha nálady, smutek je základní lidskou emocí, kterou reagujeme na ztrátu. Antidepresivy rozumí laická veřejnost zpravidla anxiolytika a hypnotika a není neobvyklé, že vám takový bromazepam předepíše praktický lékař. V případě, že vás sám truchlící požádá o radu, na jakého odborníka se má obrátit, není od věci doporučit poradce, kteří se truchlením profesionálně zabývají. V České republice se poradci pro pozůstalé sdružují v APPP (Asociaci poradců pro pozůstalé). Je možné, že takový kvalifikovaný poradce poskytne truchlícímu lepší službu než návykový benzodiazepin.
Pořád o něm nemluv, je mrtvý, tohle ti nepomůže, musíš na něj zapomenout, ne se trápit. Přestože člověk zemřel, náš vztah k němu žije dál i po jeho smrti. Úkolem procesu truchlení je adaptace na nové životní role. Smrtí manžela se z nás stává vdova, smrtí rodiče sirotek. Tomuto procesu se v psychologii říká akomodace, svá vnitřní schémata přizpůsobujeme změněné realitě. Cílem procesu truchlení není nebožtíka ze života vygumovat, nýbrž k němu zaujmout nový postoj a integrovat jej do vnitřního světa. Pokud jsme zesnulého znali a chceme se na procesu truchlení podílet, vzpomínkami na to, jaký byl a co by zrovna teď řekl, pomáháme takový postoj vytvořit.
Byla to hnusná nemoc, teď už je mu líp. Má to za sebou. To už nebyl život, bylo to trápení. Udělalas pro něho dost. Smrt k životu patří, bude líp! Tady a teď líp není. Intelektualizace, moralizování a racionalizace jsou vývojově zralejšími mechanismy disociace a jejich jádrem je zbavení se nežádoucí emoce, kterou izolujeme, okleštíme, vyřízneme a zahodíme. Ústřední postavou truchlení nejsou nebožtíci, nýbrž pozůstalí. Zesnulého už nic nebolí, ale bolest prožívá pozůstalý. Zesnulé matce po onkologickém onemocnění je snad lépe, pozůstalé dceři ale zemřela matka, je jí hůře. Zesnulý se už netrápí, trápí se ale pozůstalý. Vedle smutku doprovází truchlení i jiné emoce jako hněv, závist, nenávist, strach. V případě prolongovaného umírání, kdy blízký o umírajícího intenzivně pečuje (krmí ho, přebaluje, polohuje), může být smrt následovaná pocitem fyzické úlevy, kterou vzápětí vystřídá pocit viny. Všechny tyto emoce (vina, smutek, strach, hněv, závist) je žádoucí oslovit, ne se jim vyhýbat.
Jak ti je? Jak to prožíváš? Je ti hrozně, viď. Pokud nemáme čas, prostor a ochotu vystavit se emocím truchlícího, neměli bychom je přímo oslovovat. Nejhorší scénář je truchlícího emočně dekompenzovat někde ve spěchu na chodbě (rozplakat ho) a pak ho poslat na psychiatrii pro antidepresiva. Jistě není dobré smrt ignorovat a tvářit se, jako by se nic nestalo, soustrast se má však vyjádřit taktně.
Vím, co cítíš. Tak to těžko, i při výborných schopnostech mentalizace a empatie.
Nechtěj ho vidět, měl by sis ho zapamatovat takového, jaký byl. Pohled na tělesné ostatky může být pro mnohé šokující, především v případech, kdy jsou deformovány žárem, poškozené po autonehodě nebo pitvě. Ve viktoriánské Anglii bylo obvyklé pořizovat si fotografie post mortem. Ačkoli to někomu může připadat bizarní, pohled na mrtvé tělo nás ukotvuje v realitě a pomáhá odstartovat proces truchlení. Propadlé koutky úst a absence životnosti nám dává na srozuměnou, že materiální a tělesné self je jen jednou stránkou lidské existence. Po konfrontaci s tělesnými ostatky se už těžko uniká do fantazií popírajících skutečnost, do fantazií o tom, jak jsme pohřbili někoho jiného, jak našeho tatínka někdo unesl nebo jak sám utekl. Rambousek (2014, s. 235) cituje šetření (Hodkinson, Stewart, 1998), ze kterého vyplývá, že 50 % pozůstalých později litovali, že neviděli tělo zemřelého a 33 % pociťovali obavy z toho, co by mohli vidět. Rozhodnutí o tom, zda ostatky vidět či nikoli je otázkou vlastní volby pozůstalých. Na obrázku vlevo je Rosalia Lombardo, narozená 1918 a zesnulá 1920, zdrcený otec nechal ostatky své dcery konzervovat. Rosalia přezdívaná jako la bella addormentata (česky Šípková Růženka) je jednou z posledních dětských ostatků umístěných v Catacombe dei Cappuccini (Palermo). Je vidět, že i v nedávné historii měla thanatopraxe (tj. zaopatření lidských pozůstatků) v procesu truchlení své nezastupitelné místo.
Teď už je na lepším místě. Kdo ví, možná není, možná žádné lepší místo neexistuje, nebo je na horším místě, smaží se v pekle. Ke smrti zaujímají lidé různé postoje – filosofické, spirituální, náboženské, esoterické, intelektuální, materialistické … Truchlení není vhodnou příležitostí, kdybychom měli druhé převracet na svou víru, nebo jim vnucovat svůj ateismus. Postoj ke smrti si volí každý sám.
Neplač! Netrap se! Nemysli na to! Podle Kübler-Ross (1993) jsou první stádia truchlení šok a popírání. Popírání je vývojově raný mechanismus, jehož principem je udržování iluze podobně jako u alkoholového opojení. Dalšími stádii jsou hněv, smlouvání, deprese, akceptace, smíření. Jungovská psychoanalytička Kast (2015) popsala stádia truchlení následovně: fáze, kdy člověk nechce uvěřit; fáze otevřených emocí; fáze hledání zemřelého a odpoutávání se od něho; fáze nového vztahu k sobě a ke světu. Vývojově zralejší formou popírání je vytěsnění, jak ale uvádí Kast (2015, s. 67) vytěsněný zármutek a neukončený proces truchlení jsou základem depresí a vleklých procesů truchlení. Psychoanalytička Deutsch (IN: Kast, 2015, 71) referovala jako první o pacientech, kteří v důsledku absence truchlení v dětství trpěli v dospělosti depresemi a dalšími obtížemi. V této souvislosti bych článek ráda ukončila ruskou lidovou pohádkou (Afanasjev, 1984, s. 462-463). Její psychologickou interpretaci nechám na laskavém čtenáři.
V jedné vesnici žili jednou muž a žena; žili si vesele, ve shodě a v lásce. Všichni sousedé jim to záviděli, ale dobří lidé, když se na ně dívali, měli z nich radost. Tu hospodyně otěhotněla, porodila syna, ale při porodu zemřela. Ubohý mužik naříkal a plakal, ale nejvíc se trápil kvůli dítěti: kdo je teď bude krmit, jak je vychová bez matky? I najal nějakou střenku, aby se o děcko starala. Tak to bude lepší. Jenomže co se nestalo. Ve dne děcko nejí, neustále křičí, ničím ho neutěšíš. Ale nastane noc – a jako kdyby nic nebylo, tiše a pokojně spí. „Čím to je?“ myslí si stařenka. „Nebudu v noci spát, možná se to dovím.“ A tu zrovna o půlnoci slyší, že kdosi potichounku otevřel dveře a přistoupil ke kolébce. Děcko utichlo, jako kdyby sálo prs. Druhou a třetí noc se to opakovalo. Pověděla to hospodáři. Ten shromáždil své příbuzné a začal se s nimi radit. A tak vymyslili, že jednu noc nebudou spát a podívají se, kdo to chodí a děcko krmí. V noci si všichni lehli na podlahu, u svých hlav postavili zapálenou svíčku a přikryli ji kamenným hrnkem. O půlnoci se otevřely dveře chalupy, kdosi přistoupil ke kolébce a děcko utichlo. V tu chvíli jeden z příbuzných odkryl svíčku a dívají se: nebožka matka v těch šatech, ve kterých ji pochovali, klečí na kolenou, naklání se nad kolébkou a krmí děcko mrtvým prsem. Sotvaže se v chalupě rozsvítilo, hned se zvedla, smutně se podívala na svého maličkého a tiše odešla. Nikomu neřekla ani slovo. Všichni, kdo to viděli, se proměnili v kámen. A maličkého našli mrtvého.
Zdroje:
Afanasjev, A. N.: Ruské lidové pohádky, Praha (1984): Odeon.
Kast, V.: Truchlení. Fáze a šance psychického procesu, Praha (2015): Portál.
Kübler-Ross, E.: O smrti a umírání, Turnov (1993): Arica.
Rambousek, P.: Thanatopraxe IN: Špatenková, N. a kol.: O posledních věcech člověka. Vybrané kapitoly z thanatologie, Praha (2014): Galén.
Šiklová, J.: Vyhoštěná smrt, Praha (2013): Kalich.
Špatenková, N.: Poradenství pro pozůstalé. Principy, proces, metody, Praha (2013): Grada.